Představivost dítěte Vás může i zabít I.

Stalo se to okolo desátého až dvanáctého roku mého života. Moje vlastní genialita a kreativita mě předurčovala k velkým věcem. Měli jsme doma sparťanskou výchovu, respektive výchova mé osoby a její tresty byly odstrašujícím příkladem pro mé brášky, aby se do ničeho nepouštěli. Jo, ale já byl prostě nepoučitelný.

V tomto věku a v příslušné době na počátku 80. let, respektive spíš okolo roku 1985 nebyla televize takové zajímavé médium jako dnes a když už se něco zajímavého odehrálo, nenechal si to nikdo ujít, asi jako dnes různé seriály nebo reality show. No a jednoho takového dne dávali kriminálku. Bylo to celkem brzo, takže jsme s bráškama neusnuli a čekali, až začne. Musím podotknout, že nám nebylo dovoleno se dívat. My ale měli finty jak se k podívání dostat. Každý z nás takové jak mu dovolovala jeho odvaha. Odvážnější jsme byli já a prostřední bráška Karlík. No to byl vážně taky agent, měl mě moc rád, a proto jsme se pořád rvali. To je teď jedno. Jaroslav byl srabák. Rodiče se do takového filmu pokaždé zažrali natolik, že nechodili v jeho průběhu ani na WC. Nebyly tehdy taky žádné reklamy a pouze a jen výjimečně si rodiče museli odskočit na wecko . Většinou to byl otec. My měli byt, kde se dalo chodit nebo běhat dokola okolo jádra, kde byla koupelna a záchod a ty ještě k tomu byly taky průchozí, takže se dalo chodit nejen dokola, ale i ve tvaru osmičky. Taky to bylo ideální místo pro děti, které si doma hrály na vojáky. Pokaždé existovala možnost se ukrývat. Hra na vojáky byla jedna z mála chvil, kdy jsem byl doma rád. No ale zpátky k podstatě příběhu.

No a tak jsme se rozhodli s Karlosem že se budeme dívat potají na ten krimifilm. Karlos použil techniku okno, vlezl si k oknu v kuchyni a odrazem obrazu přes to okno sledoval televizi. Pravda dvojité okno dělalo dvojitý obraz, jenže zážitek je zážitek. To já měl na starost i hlídání kdyby se náhodou rozhodl jít jeden z rodičů do kuchyně, kde jsme byli my dva tajní agenti. Takže jsem měl jedno oko ve vitríně stěny, myslím nábytkové stěny, kde bylo vidět oba rodiče, jak sedí a koukají na televizi. Výhodou totiž bylo, že my byli ve tmě a tak nás nebylo vidět. No a druhým okem jsem koukal do takové malé skříňky v kuchyni, která měla velmi lesklý povrch a obraz se v ní pěkně odrážel, sice s příchutí hnědé barvy ale to bylo jedno, hlavně že jsem byl blízko a viděl film. Pro nás oba dva byl obraz zrcadlově obrácen, což ještě umocňovalo požitek hlavně, když byli všichni protagonisté ve filmu z velké části „leváci“. No a to bylo naše milé pozorování televize. Podstatné je, co se odehrávalo v té kriminálce.

Byl tam dům, ve kterém bydlel jeden starý pán v důchodovém věku, který měl zálibu ve filatelii čili ve sbírání známek. Pořád si je prohlížel, přeřazoval a tak. No a tohoto pána rozčilovali sousedi, kteří ho nějakým způsobem vyrušovali a tak se jich fikaně zbavoval. Dědoušek to všechno prováděl tak efektně, že vše vypadalo jako nehoda. A já si do dnes zapamatoval jen jediný způsob, který na mě fakticky zapůsobil a nedal mi spát. Nejhorší v mém životě bylo, že mě můj otec vychovával sice tvrdě, ale na mé otázky ze života neměl čas nebo byl opilý, nebo prostě neuměl odpovědět tak mě odbyl. Maminka zase neměla velký rozsah znalostí a na mnohé otázky neuměla odpovědět. No a to znamenalo, že jsem na vše musel dojít sám metodou pokusu a omylu.

Vrátím se k tomu uklízení sousedů. Toho dědouška ve filmu dost rozčiloval jeden Ital, který hrál neustále na trubku a rušil tím jeho rozjímání nad známkami. Tak podumal a přišel na to jak se jej zbavit.  S úsměvem zazvonil na Itala trumpetistu a dal mu mraženou pizzu. V té době jsem ani pořádně nevěděl co to pizza je, neboť nebylo tak časté se s ní setkat. Trumpetista vzal pizzu a dal ji do plynové trouby, aby se ohřála. Dědoušek šel mezitím do sklepa s rukavicí, co se používá na vaření, šel k hlavnímu uzávěru plynu. No a páku od plynové uzávěry nejprve uzavřel a po malé chvilce opět otevřel. U trumpetisty tímto způsobem vyhasla trouba, ale po znovuotevření uzávěry plyn opět unikal. Dědoušek si odpočítal čas na udělání pizzy a ke konci tohoto času šel k hlavním dveřím a zazvonil. No a co se nestalo, trumpetista vyletěl do vzduchu s bytem i pizzou. Zvonek udělal jiskru a od ní se vznítil plyn a následně na to vybuchl. A tak se dědoušek zbavil rušiče klidu. Ten příběh mě velice zaujal.

Té noci jsem usínal s úsměvem. Byl jsem zvědavý, jestli je vůbec možné, aby plyn takhle vybouchnul a v hlavě se rodil plán. Hned druhý den po škole jak jsem přišel domů, jal se plán realizovat. Spočíval v shlédnutém filmu o dědouškovi likvidátorovi s tím rozdílem, že já se odstranit nikoho nechystal. Jen ten výbuch plynu mě fascinoval. Otočil jsem všech pět kohoutků na sporáku naplno a teprve dnes vím, kde se stala chyba. Nezastrčil jsem klíček do zámku hlavních dveří, aby rodič, který přijde domů první, musel zazvonit. No a po spuštění plynu jsem se schoval v našem pokojíčku do šuplíku pod dvojpatrovou postel a čekal, až někdo zazvoní. Čas plynul a k mému smutku nikdo nezazvonil. První přišel domů otec a otevřel si klíčem. To je ta chyba, kterou jsem uvedl. Prostě neměl důvod zvonit. Dodnes se divím, že u mě nedošlo k otrávení plynem. Možná k tomu dopomohly zavřené dveře do pokojíčku.

No a co bylo dál? Slyšel jsem otce kašlat a zvuky otevírání oken, plyn se zastavil. Po zklamání z nevydařené akce jsem vylezl z úkrytu a šel se podívat do kuchyně. K mému úžasu na mě otec ani neřval a ani mi nenamlátil. Asi si myslel, že se chci usmrtit. Pravý důvod akce jsem ze strachu zatajil. K plánu jsem se po mnohahodinovém rozhovoru s rodiči už v dalším životě nevrátil. Dnes vím, že to byla kardinální pitomost, ale v tom mém nejvíce telecím věku mezi devátým a čtrnáctým rokem mě hnala k takovýmto činům touha poznávat svět i když přiznávám, leckdy morbidními metodami.

Já chci taky domů

V roce 2002 jsem si potřeboval odpočinout od velkoměsta a na nějaký čas se přestěhoval z Brna do Jeseníku. Vydržel to jen tři měsíce a vrátil se do víru velkoměsta, ale předtím se odehrál tento příběh. Kamarád, který se v Jeseníku potřeboval taktéž někam nastěhovat, mi vyšel vstříc tomu, že bychom si dočasně mohli pronajmout byt společně, do té doby než se opět rozhodnu odejít do světa. Pronajali jsme si tedy byt v kolonii bytovek, které vypadaly vedle sebe téměř k nepoznání. Po pár dnech co jsme vymalovali, nastěhovali nábytek, jsme se rozhodli, že to půjdeme oslavit, to naše společné bydlení. Byl to totiž můj velký kamarád z dětství.
Oslava proběhla standardně a já jako sportovec vydržel popíjet pivečko tak do čtyř do rána. Kamarád byl již dávno doma a já, již ve velmi podroušeném stavu se rozhodl, že vyrazím domů taktéž. Cestu k bytovkám o čtyřech patrech jsem znal dobře, protože v Jeseníku probíhalo téměř celé moje dětství. Dorazil jsem ke  vchodu a koukám, že v domě je nezvykle na noční dobu otevřen  hlavní vchod, tudíž sem se nepotřeboval strefovat do zámku. Náš pronajatý byt byl až na samém vrchu hned naproti schodům.
Výtahem tyto domy opatřeny nebyly a nezbývalo než schody zvládnout po svých. Po vypití většího množství piva to byl úkol nadmíru těžký, ještě  k tomu sem se snažil nebýt hlučný, ale znáte to. Jen opilý si sám myslí že je potichu. Nikdo z žádných dveří mi vynadat nepřišel a cesta dospěla ke svému konci.
Vytáhnu z kapsy klíče, druhou rukou nahmatám fabku, abych pomohl k lepší regulaci zaměření cíle, vstrčím klíč do dveří a nic. Klíč se nechce do zámku dostat. Můj plán být už v posteli začínal dostávat trhlinu. Při dalších pokusech jsem si nahlas opakoval, že už nebudu tak moc pít neboť potom nejsem schopný si odemknout.
Nastala další fáze, plán B a to zvonek. Opřu se o zvonek pravou rukou, a protože jsem věděl, že kamarád taky popil, rozhodnul jsem se levou rukou bušit pěstí do dveří a ještě ke všemu opakovat jeho jméno. Tento plán už šetrný k nájemníkům nebyl, ale představa že spím na schodech, mi dodala opilecké odvahy a bušil a zvonil jsem tak dlouho, dokud se neotevřely dveře.
Ihned po otevření dveří mě napadlo rychle zmizet dovnitř, aby se náhodou neprobudil někdo v domě a vizuálně mě usvědčil z rušení nočního klidu. Vstoupím do chodby bytu a nemůžu uvěřit svým očím. V chodbě stály dvě paní v důchodovém věku. Jedna držela v ruce telefon (pevnou linku) a druhá nějaký předmět, který mé kalné oko nebylo schopno rozeznat. Koukáme na sebe, já velmi se vlnící a paní s výrazem parmiček při krmení.
Vzápětí mi došlo, že je něco špatně, že to asi nebude náš pronajatý byt a že k nám ty dvě paní nepřišly v noci na návštěvu. Rozhodnul jsem se odejít. Míra studu snížila účinnost alkoholu na polovinu a tak jsem byl schopen ještě říci "promiňte, já se asi splet". Ne asi, ale určitě a to o jeden vchod! Domů sem nakonec dorazil. Opláchnul se, a šel si lehnout. Po pár hodinách jsem se probudil a styděl se ještě více. Takhle se zřídit, no hrůza. Přemýšlím co dál, vždyť podle zákona došlo k narušení občanského soužití a z morálního hlediska sem ty dvě musel dost vyděsit při mé výšce 185 cm a váze 105 kg a ještě ke všemu oblečen v tmavých kalhotách a tmavé košili. No nic, hlavu vzhůru, jdu se omluvit.

Vyšel jsem ven a naproti v obchodě koupil po dvou kilech pomeranče a banány. V květinářství dvě kytice a šel na to.

Po zazvonění a otevření dveří jsem konečně uviděl, jak ty dvě vlastně vypadají a ony mne samozřejmě hned poznaly. Okamžitě ze mě vypadla omluva, vrazil jsem jim kytky a ovoce do ruky a plný studu se chystal odejít pryč. Obě ty paní mě silně překvapily, protože mě pozvaly na kávu. Při vstupu mi ještě jedna z těch paní řekla, že když už to tady dobře znám, můžu klidně na návštěvu. A já v nich nechtěl zanechat na sebe hořkou vzpomínku a pozvání přijal. Dostal jsem buchtu, dobrou kávu a po dvě hodiny jsme si dobře povídali. Obě dvě se tomu příběhu už jen tiše smály a mě po dvou hodinách už opustila trapnost mého nočního jednání. Dodnes když se v Jeseníku objevím a potkám alespoň jednu z nich, zastavím se a popovídám si s nimi.
Ať je to jak chce, stejně pokaždé když je potkám, stydím se. Od té doby se mi něco takového už nestalo a zůstal mi jenom tento dnes již úsměvný příběh.