Stalo se to okolo desátého až
dvanáctého roku mého života. Moje vlastní genialita a kreativita mě
předurčovala k velkým věcem. Měli jsme doma sparťanskou výchovu,
respektive výchova mé osoby a její tresty byly odstrašujícím příkladem pro mé brášky,
aby se do ničeho nepouštěli. Jo, ale já byl prostě nepoučitelný.
V tomto věku a
v příslušné době na počátku 80. let, respektive spíš okolo roku 1985
nebyla televize takové zajímavé médium jako dnes a když už se něco zajímavého odehrálo,
nenechal si to nikdo ujít, asi jako dnes různé seriály nebo reality show. No a
jednoho takového dne dávali kriminálku. Bylo to celkem brzo, takže jsme
s bráškama neusnuli a čekali, až začne. Musím podotknout, že nám nebylo
dovoleno se dívat. My ale měli finty jak se k podívání dostat. Každý
z nás takové jak mu dovolovala jeho odvaha. Odvážnější jsme byli já a
prostřední bráška Karlík. No to byl vážně taky agent, měl mě moc rád, a proto
jsme se pořád rvali. To je teď jedno. Jaroslav byl srabák. Rodiče se do
takového filmu pokaždé zažrali natolik, že nechodili v jeho průběhu ani na
WC. Nebyly tehdy taky žádné reklamy a pouze a jen výjimečně si rodiče museli
odskočit na wecko . Většinou to byl otec. My měli byt, kde se dalo chodit nebo
běhat dokola okolo jádra, kde byla koupelna a záchod a ty ještě k tomu
byly taky průchozí, takže se dalo chodit nejen dokola, ale i ve tvaru osmičky.
Taky to bylo ideální místo pro děti, které si doma hrály na vojáky. Pokaždé
existovala možnost se ukrývat. Hra na vojáky byla jedna z mála chvil, kdy
jsem byl doma rád. No ale zpátky k podstatě příběhu.
No a tak jsme se rozhodli
s Karlosem že se budeme dívat potají na ten krimifilm. Karlos použil
techniku okno, vlezl si k oknu v kuchyni a odrazem obrazu přes to
okno sledoval televizi. Pravda dvojité okno dělalo dvojitý obraz, jenže zážitek
je zážitek. To já měl na starost i hlídání kdyby se náhodou rozhodl jít jeden
z rodičů do kuchyně, kde jsme byli my dva tajní agenti. Takže jsem měl
jedno oko ve vitríně stěny, myslím nábytkové stěny, kde bylo vidět oba rodiče,
jak sedí a koukají na televizi. Výhodou totiž bylo, že my byli ve tmě a tak nás
nebylo vidět. No a druhým okem jsem koukal do takové malé skříňky v kuchyni,
která měla velmi lesklý povrch a obraz se v ní pěkně odrážel, sice
s příchutí hnědé barvy ale to bylo jedno, hlavně že jsem byl blízko a
viděl film. Pro nás oba dva byl obraz zrcadlově obrácen, což ještě umocňovalo
požitek hlavně, když byli všichni protagonisté ve filmu z velké části
„leváci“. No a to bylo naše milé pozorování televize. Podstatné je, co se
odehrávalo v té kriminálce.
Byl tam dům, ve kterém bydlel
jeden starý pán v důchodovém věku, který měl zálibu ve filatelii čili ve
sbírání známek. Pořád si je prohlížel, přeřazoval a tak. No a tohoto pána
rozčilovali sousedi, kteří ho nějakým způsobem vyrušovali a tak se jich fikaně
zbavoval. Dědoušek to všechno prováděl tak efektně, že vše vypadalo jako
nehoda. A já si do dnes zapamatoval jen jediný způsob, který na mě fakticky
zapůsobil a nedal mi spát. Nejhorší v mém životě bylo, že mě můj otec
vychovával sice tvrdě, ale na mé otázky ze života neměl čas nebo byl opilý,
nebo prostě neuměl odpovědět tak mě odbyl. Maminka zase neměla velký rozsah
znalostí a na mnohé otázky neuměla odpovědět. No a to znamenalo, že jsem na vše
musel dojít sám metodou pokusu a omylu.
Vrátím se k tomu uklízení
sousedů. Toho dědouška ve filmu dost rozčiloval jeden Ital, který hrál neustále
na trubku a rušil tím jeho rozjímání nad známkami. Tak podumal a přišel na to
jak se jej zbavit. S úsměvem
zazvonil na Itala trumpetistu a dal mu mraženou pizzu. V té době jsem ani
pořádně nevěděl co to pizza je, neboť nebylo tak časté se s ní setkat.
Trumpetista vzal pizzu a dal ji do plynové trouby, aby se ohřála. Dědoušek šel mezitím
do sklepa s rukavicí, co se používá na vaření, šel k hlavnímu uzávěru
plynu. No a páku od plynové uzávěry nejprve uzavřel a po malé chvilce opět
otevřel. U trumpetisty tímto způsobem vyhasla trouba, ale po znovuotevření
uzávěry plyn opět unikal. Dědoušek si odpočítal čas na udělání pizzy a ke konci
tohoto času šel k hlavním dveřím a zazvonil. No a co se nestalo,
trumpetista vyletěl do vzduchu s bytem i pizzou. Zvonek udělal jiskru a od
ní se vznítil plyn a následně na to vybuchl. A tak se dědoušek zbavil rušiče
klidu. Ten příběh mě velice zaujal.
Té noci jsem usínal
s úsměvem. Byl jsem zvědavý, jestli je vůbec možné, aby plyn takhle
vybouchnul a v hlavě se rodil plán. Hned druhý den po škole jak jsem
přišel domů, jal se plán realizovat. Spočíval v shlédnutém filmu o
dědouškovi likvidátorovi s tím rozdílem, že já se odstranit nikoho
nechystal. Jen ten výbuch plynu mě fascinoval. Otočil jsem všech pět kohoutků
na sporáku naplno a teprve dnes vím, kde se stala chyba. Nezastrčil jsem klíček
do zámku hlavních dveří, aby rodič, který přijde domů první, musel zazvonit. No
a po spuštění plynu jsem se schoval v našem pokojíčku do šuplíku pod
dvojpatrovou postel a čekal, až někdo zazvoní. Čas plynul a k mému smutku
nikdo nezazvonil. První přišel domů otec a otevřel si klíčem. To je ta chyba,
kterou jsem uvedl. Prostě neměl důvod zvonit. Dodnes se divím, že u mě nedošlo k otrávení
plynem. Možná k tomu dopomohly zavřené dveře do pokojíčku.
No a co bylo dál? Slyšel jsem
otce kašlat a zvuky otevírání oken, plyn se zastavil. Po zklamání
z nevydařené akce jsem vylezl z úkrytu a šel se podívat do kuchyně.
K mému úžasu na mě otec ani neřval a ani mi nenamlátil. Asi si myslel, že
se chci usmrtit. Pravý důvod akce jsem ze strachu zatajil. K plánu jsem se
po mnohahodinovém rozhovoru s rodiči už v dalším životě nevrátil.
Dnes vím, že to byla kardinální pitomost, ale v tom mém nejvíce telecím
věku mezi devátým a čtrnáctým rokem mě hnala k takovýmto činům touha
poznávat svět i když přiznávám, leckdy morbidními metodami.