Nemám rád supermarkety

Jenomže v malých obchůdcích není nakupování ve většině případů svobodné, pohodové, pozitivní. Mnohokrát se mi stalo, že sem si v takovém malém obchodě připadal, jako kdybych to tam chtěl vykrást, soudě podle pohledu obsluhy.

Nakonec, když máte zájem si věci prohlídnout a chování obsluhy vás degraduje na stěžovatele, buď raději něco koupíte, nebo odejdete, cítíte se trapně a už se tam nikdy neobjevíte. Vůbec se nedivím, že většina maloobchodů padá ke dnu, žádná etika jednání se zákazníky. Jako by si podnikatelé stále opakovali mezi sebou, že český člověk snese vše, co mu naservírujeme. To politika velkých supermarketů je jiná, leč vypracovaná a snaží se vám vnutit systém vlastního rozhodování. Zaměstnanci s nápisem na trikách jak vám mohu pomoci, možnost si zboží ohmatat, přebrat atd. Místo je natolik přizpůsobené, aby co nejméně obtěžovalo zákazníka, donutilo nakonec i mne, nakupovat v takovýchto velkých marketech.

Samotní zákazníci také přispěli svým chováním k určité degradaci chování obchodníků. Neustálé výlevy, občas i vulgární výrazy, také minimální mzda nemotivuje zaměstnance k vyšší a efektivnější práci. Rozhodně si myslím, že je čas pro novou generaci obchodníků v kamenných obchodech. Ty virtuální sice poskytují výhodu poklidného domácího nakupování, ale kamenný obchod zcela jistě ještě neumřel. Dost dobře si neumím představit, jak bych si objednával kus flákoty masa skrze virtuální síť. I když nepopírám, že jako futurista, tuším, že vývoj nelze zastavit a úplně živě si představuji, jak řezník, kdesi ve vzdálenějším místě, chodí s kamerou, popřípadě s vycházející novinkou Google glass na hlavě a pomocí těchto přenašečů společně vybíráme pochutiny dle vlastního výběru.

To je zatím hudba budoucnosti. Vrátím se k nakupování v supermarketech. Je sice pravda, že nakupování v tomto typu obchodů má své výhody například ve výběru zboží, ale mě osobně se po letech toto nakupování znechutilo. Hlavně když market vydává nějaké slevy, to aby soudný člověk zůstal raději doma, neboť mu hrozí i ušlapání. Ty nervy hádat se s rozdivočelou lidskou masou jsou úplně zbytečné. Nakonec když se začnete zajímat o potraviny, zjistíte, že jsme se nechali léta oblbovat kvalitou výrobků a v nemálo případech jsme dobrovolně nakupovali jedy lidskému organismu neprospěšné.

Kdysi jsem nakupování bral jako pouť mezi regály. Objevování rozmanitosti potravin bylo jako návštěva galerie. Jenomže neustálý tlak na co nejmenší ceny, tuto idylku zcela rozervalo. Co by taky člověk chtěl za korunu. Rohlík? Nenechme se vysmát, ale korunový rohlík, nemůže být rohlíkem. Takže se stalo, co se asi mělo stát. Začalo se šidit. A kde je to vidět nejvíce? Tam, kde je největší koncentrace zboží. V supermarketech.

Nepopisuji a ani nechci popisovat výhody, nebo nevýhody nakupování ve velkých obchodech. Jde pouze o moje vlastní pocity. Ty dobré jsem už ztratil. Pečivo nakupuji u našeho oblíbeného pekaře a to dražší než za korunu. Maso chodím kupovat podle potřeby ke dvěma vyhlášeným místním řezníkům. Na každý určitý druh potravin jako je mléko, spoléhám na prověřené zdroje, čili nakupuji jen konkrétní značky. Takže z kdysi příjemného bezstarostného nakupování se stalo průchod bludištěm. Pokud nemusím, už do velkých obchodů nechodím a pokud ano, nemám vůbec dobrý pocit.

Vyrůstal jsem v gangu

Ano, v opravdovém gangu, ve kterém bylo patnáct kluků, kteří drželi při sobě. Gang opravdový, dvanáct z nás sedělo dokonce v nápravném zařízení.

Byl jsem mezi těmi třemi, kteří hranici mezi zákonem povoleným a nezákonným jednáním nepřekročil natolik, abych se dostal za katrované světlo. Anebo když překročil, tak nebyl přistižen. Tohle není žádná očišťovací zpověď, pouhé ohlédnutí se zpátky.

Pubertální období jsme prožívali v období sametové revoluce, takže podstatnou část dětství máme prožitou za bývalého režimu. Je zajímavé, že se vše po revoluci a změně státního zřízení, že se všechno neslo, co jsme dělali na okraji společnosti a nám to nepřipadalo nenormální.

Měli jsme dokonce i nepsaný zákon gangu. Nikdy nikoho neudat, ať udělal cokoliv. Taková omerta chcete-li, zákon mlčení. Tohle konání mimozákonných akcí nám vydrželo dost dlouho, ale jednou se vše stejně rozpadlo. Naše společenství vydrželo asi celkem pět roků a nepřineslo nic pozitivního, snad jen pro mne, abych si uvědomil, že takto žít nechci. Ale i tak ničeho vůbec nelituji, je to kapitola z mého života se všemi negativy i pozitivy.

Strukturu naší party tvořili samý odpadlíci, černé ovce rodin, leckdy i ze spořádaných rodin a přesto jakoby odpadlíci. Minimálně polovina z nás byla z rozvrácených rodin, nebo z rodin sociálně slabších, nebo jen z rodin kde vládlo násilí a alkohol. To nepovažuji za omluvu, jen jako vývojový faktor.

Zpětně, když se ohlédnu, nevidím sebe jako hodného a milého druha, přítele či kamaráda pro kohokoliv, kdo se pohyboval v mé blízkosti. Mezi námi v naší partě bylo vše, cigarety, alkohol, drogy, rvačky, drobné podvůdky, krádeže i hazard. Jeden z našich bližších se dokonce stal zločincem mezinárodního formátu a musel si dokonce změnit jméno a pobyt, aby ztížil hledání Interpolu a to byl v naší době tím nejmladším.

Za spoustu pozornosti od policie si můžeme sami svým projevem. V počátcích 90. let jsme nosili na tu dobu dost extravagantní oblečení, byli jsme hluční s co největším hudebním přehrávačem, se kterým jsme procházeli ulicemi, a bylo nás hodně. K tomu první český polistopadový prezident pustil na amnestii spoustu vězňů, se kterými jsme se setkávali, takže o vyučení se v oborech trestních nebyla nouze a celkem to byla hračka.

V té době bylo možné všechno, byla to doba orlických vražd a neskutečného tunelování. Policie byla v rozkladu. Zločin kvetl ve všech formách. Můj osobní morální kredit byl v té době velmi nízký, a kdybych se včas nevzpamatoval, byl bych buď mrtvý, zavřený nebo milionář zloděj a podvodník. Mezitím se ze mne stal docela slušný člověk s průměrným životem i životním standardem jen bez toho, abych se musel ohlížet přes rameno.

Tímto textem jsem chtěl pouze naznačit, že i když nás cesty vedou třeba i do pekel, máme možnost svou pouť životem pozměnit a zvrátit stav věcí, že i když je život krátký, máme možnost pro druhou a další šanci. Pokud si sami sebe včas uvědomíme.

Jak trestat?

Vězení nefunguje, neplní svoji funkci nápravného zařízení, je to pouze izolační prostředek. Samozřejmě chápu, že když je někdo zloděj a vrah, že je potřeba jej izolovat.  Je to stejně málo a chybí k tomu odpovídající alternativní trest.

Každému z nás se může stát, že pozdě šlápne na brzdu. Jenomže systém umožňuje, aby se alternativní tresty dalo ojebávat. Například prospěšné práce. Kdo má trochu peněz, může se z nich vykoupit. Korupce v tomto případě není ojedinělá. To nelze považovat za formu trestu. To snad jen v případě, kdyby se musel člověk nahlásit k nějakému dozorci, který by nad ním tvrdě dohlížel a v případě, kdyby ten člověk tuto práci vykonával nesvědomitě, náleželo by zvýšení trestu, například, že by dostal uniformu s nápisem „já se nechci napravit, jsem od přírody parchant“. I kdyby tohle nefungovalo, mohlo by následovat zařazení do tvrdší práce, do nějakého lomu štípat kamení či co a třeba i pod dohledem kamer veřejnosti na internetu.

Trest by měl být nápravný, nemělo by v jednom případě umožnit se trestu vyhýbat a na druhé straně věznice jako taková, by neměla být školou zločinu, ale plnohodnotně resocializační, minimálně pro prvotrestané. Každý z nás má právo na druhou šanci.

Samotná historie neukázala vyšší formu nápravy zločinců, byť se jednalo o tvrdé tresty smrtí nebo sekáním údů. Tisíce let to dokazují, že i těm co jim byla useknuta paže, zločinu se nevyhýbali. V současném světě se tolik hledí na občanská práva, že je pomalu těžko rozeznatelné, kdo je oběť a kdo zločinec.

K čemu je, že chytili vraha? Že jej popraví? K ničemu! Že jej uvězní? K ničemu! Blízkého člověka ti to stejně nevrátí a budeš s tím muset žít do konce života. Měl by se změnit způsob potrestání. A opět velké ALE! Pořád se bavíme o institucích pro lidská práva. Je to otázkou míry demokracie. Kdy obhájci zvětší části lidského odpadu tvrdí, že se nemůžeme chovat stejně jako samotní zločinci, co by nás potom od nich rozlišovalo!

Rozlišovalo by nás, že k uvalení trestu bychom se společnými silami podíleli soudem soudním jednáním a v tomto případě mám rád systém poroty ve Spojených státech, kde se soudu dodává názor „nestranné veřejnosti“. I když pořád to jsou jenom lidi! Trest by měl být vyrovnáním za způsobené škody.  Například když ukradneš velkou část peněz, měl by si do konce svého života každý den docházet navíc pracovat za účelem zisku pro poškozené a ne si odkroutit pár let a potom mít vystaráno.

V jednom seriálu (Červený trpaslík), jsem viděl dokonalý trest. Když něco způsobíš, stane se to tobě. Například měl jeden z posádky zapálit prostěradlo a přitom mu začala hořet jeho vlastní bunda. Bylo tam takové pole spravedlnosti, které tuhle formu trestu dodržovalo. Je to trochu utopistická myšlenka.

Čím jsem starší, tím stále méně chápu, proč si lidé vzájemně tolik škodí, že se vzájemně okrádáme, že se vzájemně zabíjíme. Čím dál tím méně chápu náboženské hysterie a války. Asi bych měl přestat číst knížky!

Taktéž jsem ani v knihách nenašel způsob jak trestat.

Byl jsem vším, čím jsem nechtěl být

Zní to neuvěřitelně? Známá věta, čím jsem byl, tím jsem byl rád od Jana Nerudy, jako by se z této země vytratila. Do našeho slovníku se vmísilo slovo "Haters" a ani samotný pojem tohoto slova nedokáže ukázat, jak hodně extrémně se v nás zakořenilo a kritizování všeho se stalo národním sportem.

Vždy jsme byli národem, který po hospodách věděl všechno líp, než zúčastněni lidé, například ve sportu. Máme problémy s národními družstvy? Nechápu proč? Když je v každé pivnici minimálně deset trenérů, kteří vědí jak nejlépe se prosadit, či zvítězit, jen je k tomu pustit. Skoro každý z nás by nejraději zatočil s kýmkoliv, kdo se jen objeví v politice, ale nakonec když je vybídnut, aby s tím něco udělal, nemá zájem se připojit k jakékoliv iniciativě a naopak jako správný Čech, přiloží komentář, že jakákoliv aktivita je nějaký podfuk a ještě by mohl mít problémy.

A tak to potom vypadá s nespokojeností národa, že nikdo nedělá to, co by dělal rád. Větší polovina lidí si jen stěžuje a obviňuje všechny za své potíže kolem sebe. Za to, že dělá práci, co jej nebaví, protože zaměstnavatel je lump, za to že mají dluhy, protože jim finanční ústavy vnutili půjčky, za špatnou vládu, kterou si stejně volíme sami a když jsme u ní, máme takovou vládu, jakou si zasloužíme.

Spravedlivý člověče, hoď kamenem, kdož si nevinný. V tohle moc nevěřím, znám sice dost slušných lidí, jenže to nestačí, je jich málo. Svět se hroutí morálně na dno ve spirálách a musí přijít zákonitá katastrofa, aby se to tu změnilo k lepšímu. Většinou o tom rozhodovaly války a revoluce, které pročistily nezdravé duševní klima, byť za cenu mnoha nevinných obětí. Co ale přijde dnes? Války jak je známe, mohou být pouze lokální. Celosvětová je konec civilizace jak ji známe a planetu ovládnou švábi.

Vracím se k tématu. Já osobně byl rád tím, čím jsem byl, dělal jsem rád, co jsem dělal. Dělá to můj život snazší a šťastnější. S přibývajícím věkem se snažím více odbourat své neduhy, napravit chyby, kterých jsem se dopustil a ukazovat cestu mnoha ostatním, když je naše společenská republiková situace neutěšená, aby se kolem nás nešířila pouze depresivní nálada.