Ano, v opravdovém gangu, ve kterém bylo patnáct
kluků, kteří drželi při sobě. Gang opravdový, dvanáct z nás sedělo dokonce
v nápravném zařízení.
Byl jsem mezi těmi třemi, kteří hranici mezi zákonem
povoleným a nezákonným jednáním nepřekročil natolik, abych se dostal za
katrované světlo. Anebo když překročil, tak nebyl přistižen. Tohle není žádná
očišťovací zpověď, pouhé ohlédnutí se zpátky.
Pubertální období jsme prožívali v období sametové
revoluce, takže podstatnou část dětství máme prožitou za bývalého režimu. Je
zajímavé, že se vše po revoluci a změně státního zřízení, že se všechno neslo,
co jsme dělali na okraji společnosti a nám to nepřipadalo nenormální.
Měli jsme dokonce i nepsaný zákon gangu. Nikdy nikoho
neudat, ať udělal cokoliv. Taková omerta chcete-li, zákon mlčení. Tohle konání
mimozákonných akcí nám vydrželo dost dlouho, ale jednou se vše stejně rozpadlo.
Naše společenství vydrželo asi celkem pět roků a nepřineslo nic pozitivního,
snad jen pro mne, abych si uvědomil, že takto žít nechci. Ale i tak ničeho
vůbec nelituji, je to kapitola z mého života se všemi negativy i pozitivy.
Strukturu naší party tvořili samý odpadlíci, černé ovce
rodin, leckdy i ze spořádaných rodin a přesto jakoby odpadlíci. Minimálně
polovina z nás byla z rozvrácených rodin, nebo z rodin sociálně
slabších, nebo jen z rodin kde vládlo násilí a alkohol.
To nepovažuji za omluvu, jen jako vývojový faktor.
Zpětně, když se ohlédnu, nevidím sebe jako hodného a
milého druha, přítele či kamaráda pro kohokoliv, kdo se pohyboval v mé
blízkosti. Mezi námi v naší partě bylo vše, cigarety, alkohol, drogy,
rvačky, drobné podvůdky, krádeže i hazard. Jeden z našich bližších se
dokonce stal zločincem mezinárodního formátu a musel si dokonce změnit jméno a
pobyt, aby ztížil hledání Interpolu a to byl v naší době tím nejmladším.
Za spoustu pozornosti od policie si můžeme sami svým
projevem. V počátcích 90. let jsme nosili na tu dobu dost extravagantní
oblečení, byli jsme hluční s co největším hudebním přehrávačem, se kterým
jsme procházeli ulicemi, a bylo nás hodně. K tomu první český
polistopadový prezident pustil na amnestii spoustu vězňů, se kterými jsme se
setkávali, takže o vyučení se v oborech trestních nebyla nouze a celkem to
byla hračka.
V té době bylo možné všechno, byla to doba orlických
vražd a neskutečného tunelování. Policie byla v rozkladu. Zločin kvetl ve
všech formách. Můj osobní morální kredit byl v té době velmi nízký, a
kdybych se včas nevzpamatoval, byl bych buď mrtvý, zavřený nebo milionář zloděj
a podvodník. Mezitím se ze mne stal docela slušný člověk s průměrným životem
i životním standardem jen bez toho, abych se musel ohlížet přes rameno.
Tímto textem jsem chtěl pouze naznačit, že i když nás
cesty vedou třeba i do pekel, máme možnost svou pouť životem pozměnit a zvrátit
stav věcí, že i když je život krátký, máme možnost pro druhou a další šanci. Pokud
si sami sebe včas uvědomíme.
Žádné komentáře:
Okomentovat