Představivost dítěte Vás může i zabít I.

Stalo se to okolo desátého až dvanáctého roku mého života. Moje vlastní genialita a kreativita mě předurčovala k velkým věcem. Měli jsme doma sparťanskou výchovu, respektive výchova mé osoby a její tresty byly odstrašujícím příkladem pro mé brášky, aby se do ničeho nepouštěli. Jo, ale já byl prostě nepoučitelný.

V tomto věku a v příslušné době na počátku 80. let, respektive spíš okolo roku 1985 nebyla televize takové zajímavé médium jako dnes a když už se něco zajímavého odehrálo, nenechal si to nikdo ujít, asi jako dnes různé seriály nebo reality show. No a jednoho takového dne dávali kriminálku. Bylo to celkem brzo, takže jsme s bráškama neusnuli a čekali, až začne. Musím podotknout, že nám nebylo dovoleno se dívat. My ale měli finty jak se k podívání dostat. Každý z nás takové jak mu dovolovala jeho odvaha. Odvážnější jsme byli já a prostřední bráška Karlík. No to byl vážně taky agent, měl mě moc rád, a proto jsme se pořád rvali. To je teď jedno. Jaroslav byl srabák. Rodiče se do takového filmu pokaždé zažrali natolik, že nechodili v jeho průběhu ani na WC. Nebyly tehdy taky žádné reklamy a pouze a jen výjimečně si rodiče museli odskočit na wecko . Většinou to byl otec. My měli byt, kde se dalo chodit nebo běhat dokola okolo jádra, kde byla koupelna a záchod a ty ještě k tomu byly taky průchozí, takže se dalo chodit nejen dokola, ale i ve tvaru osmičky. Taky to bylo ideální místo pro děti, které si doma hrály na vojáky. Pokaždé existovala možnost se ukrývat. Hra na vojáky byla jedna z mála chvil, kdy jsem byl doma rád. No ale zpátky k podstatě příběhu.

No a tak jsme se rozhodli s Karlosem že se budeme dívat potají na ten krimifilm. Karlos použil techniku okno, vlezl si k oknu v kuchyni a odrazem obrazu přes to okno sledoval televizi. Pravda dvojité okno dělalo dvojitý obraz, jenže zážitek je zážitek. To já měl na starost i hlídání kdyby se náhodou rozhodl jít jeden z rodičů do kuchyně, kde jsme byli my dva tajní agenti. Takže jsem měl jedno oko ve vitríně stěny, myslím nábytkové stěny, kde bylo vidět oba rodiče, jak sedí a koukají na televizi. Výhodou totiž bylo, že my byli ve tmě a tak nás nebylo vidět. No a druhým okem jsem koukal do takové malé skříňky v kuchyni, která měla velmi lesklý povrch a obraz se v ní pěkně odrážel, sice s příchutí hnědé barvy ale to bylo jedno, hlavně že jsem byl blízko a viděl film. Pro nás oba dva byl obraz zrcadlově obrácen, což ještě umocňovalo požitek hlavně, když byli všichni protagonisté ve filmu z velké části „leváci“. No a to bylo naše milé pozorování televize. Podstatné je, co se odehrávalo v té kriminálce.

Byl tam dům, ve kterém bydlel jeden starý pán v důchodovém věku, který měl zálibu ve filatelii čili ve sbírání známek. Pořád si je prohlížel, přeřazoval a tak. No a tohoto pána rozčilovali sousedi, kteří ho nějakým způsobem vyrušovali a tak se jich fikaně zbavoval. Dědoušek to všechno prováděl tak efektně, že vše vypadalo jako nehoda. A já si do dnes zapamatoval jen jediný způsob, který na mě fakticky zapůsobil a nedal mi spát. Nejhorší v mém životě bylo, že mě můj otec vychovával sice tvrdě, ale na mé otázky ze života neměl čas nebo byl opilý, nebo prostě neuměl odpovědět tak mě odbyl. Maminka zase neměla velký rozsah znalostí a na mnohé otázky neuměla odpovědět. No a to znamenalo, že jsem na vše musel dojít sám metodou pokusu a omylu.

Vrátím se k tomu uklízení sousedů. Toho dědouška ve filmu dost rozčiloval jeden Ital, který hrál neustále na trubku a rušil tím jeho rozjímání nad známkami. Tak podumal a přišel na to jak se jej zbavit.  S úsměvem zazvonil na Itala trumpetistu a dal mu mraženou pizzu. V té době jsem ani pořádně nevěděl co to pizza je, neboť nebylo tak časté se s ní setkat. Trumpetista vzal pizzu a dal ji do plynové trouby, aby se ohřála. Dědoušek šel mezitím do sklepa s rukavicí, co se používá na vaření, šel k hlavnímu uzávěru plynu. No a páku od plynové uzávěry nejprve uzavřel a po malé chvilce opět otevřel. U trumpetisty tímto způsobem vyhasla trouba, ale po znovuotevření uzávěry plyn opět unikal. Dědoušek si odpočítal čas na udělání pizzy a ke konci tohoto času šel k hlavním dveřím a zazvonil. No a co se nestalo, trumpetista vyletěl do vzduchu s bytem i pizzou. Zvonek udělal jiskru a od ní se vznítil plyn a následně na to vybuchl. A tak se dědoušek zbavil rušiče klidu. Ten příběh mě velice zaujal.

Té noci jsem usínal s úsměvem. Byl jsem zvědavý, jestli je vůbec možné, aby plyn takhle vybouchnul a v hlavě se rodil plán. Hned druhý den po škole jak jsem přišel domů, jal se plán realizovat. Spočíval v shlédnutém filmu o dědouškovi likvidátorovi s tím rozdílem, že já se odstranit nikoho nechystal. Jen ten výbuch plynu mě fascinoval. Otočil jsem všech pět kohoutků na sporáku naplno a teprve dnes vím, kde se stala chyba. Nezastrčil jsem klíček do zámku hlavních dveří, aby rodič, který přijde domů první, musel zazvonit. No a po spuštění plynu jsem se schoval v našem pokojíčku do šuplíku pod dvojpatrovou postel a čekal, až někdo zazvoní. Čas plynul a k mému smutku nikdo nezazvonil. První přišel domů otec a otevřel si klíčem. To je ta chyba, kterou jsem uvedl. Prostě neměl důvod zvonit. Dodnes se divím, že u mě nedošlo k otrávení plynem. Možná k tomu dopomohly zavřené dveře do pokojíčku.

No a co bylo dál? Slyšel jsem otce kašlat a zvuky otevírání oken, plyn se zastavil. Po zklamání z nevydařené akce jsem vylezl z úkrytu a šel se podívat do kuchyně. K mému úžasu na mě otec ani neřval a ani mi nenamlátil. Asi si myslel, že se chci usmrtit. Pravý důvod akce jsem ze strachu zatajil. K plánu jsem se po mnohahodinovém rozhovoru s rodiči už v dalším životě nevrátil. Dnes vím, že to byla kardinální pitomost, ale v tom mém nejvíce telecím věku mezi devátým a čtrnáctým rokem mě hnala k takovýmto činům touha poznávat svět i když přiznávám, leckdy morbidními metodami.