Článek o hokeji a fotbalu u nás, o budoucnosti mladých,
kde jde jen o peníze.
A individuální sporty? Přístup k nim?, má smysl
vychovávat bandu chovajících se jako dobytek, když je možnost řešit
individuality?
A co hokej – odejdou legendy, máme koncept, nebo jsme
odsouzeni nebojovat o medaile?
Blíží se doba, kdy budeme raději fandit například biatlonu
více než hokeji? I když hokej považujeme za národní klenot? Co třeba fotbal?
Budeme mít někdy zase pocit, že se na to dá minimálně koukat, více než doufat?
V současnosti hokejové a fotbalové otěže převzali
noví trenéři, co si od toho slibovat?
Sport má stále menší podporu státu a vzhledem
k ekonomice i menší podporu sponzorů. Ve školách nikdo nedonutí dítě ani
udělat kotoul, protože by si mohli rodiče přijít stěžovat, že jim chce škola
mrzačit dítě, ale že jej od malička cpou antibiotikama, je zas tak nějak
neprudí.
Za chvíli bude náš fotbal na úrovni pro nás fotbalově
neznámých a fotbalově zaostalých zemí, pokud se nenajdou lidi nebo kolektiv
lidí, hodlající s tím něco pořádného udělat. Mnoho lidí má pocit, že
pokřiky na stadionu, že ten či onen ven se něco vyřeší, tak počítám, že nikoliv.
Protože stále méně lidí bude mít odvahu riskovat svoji pověst, kdyby se
znelíbil fotbalovým fanouškům. Odolat tomu tlaku, musí mít člověk velké
odhodlání nebo schopnost ostatní ignorovat.
A hokej? Rádoby hokejový národ soudí naše hráče tak
kriticky, že bych já osobně nesnesl za takových podmínek reprezentovat naši
republiku. Opravdu neumíme nic jiného než ctít vítěze a být až sprostě kritičtí,
když se nedaří? Hlavně, že my jsme všichni vítězové ve svých osobních životech.
A co teprve nastupující generace, která má v dnešní
neuvěřitelně rychle se rozvíjející době možnost obrovského výběrů zájmových
činností a stejně je podle statistických zpráv sportovně aktivních okolo 25%
dětí školního věku a s věkem při středních školách se tento stav rapidně
snižuje. Také přístup mladých mi připadá, že nadhodnocují sami sebe, nikoliv
sebevědomím ale nafoukaností. Fotbalem a hokejem si udržují atraktivitu
v poměru snů o slávě a penězích. Jenom mám pocit, že bez řádné domácí
inspirace nebo motivace, mimo peněz, nám vyroste akorát mnoho fotbalově i
hokejově průměrných hráčů.
A tak to vypadá, že nám porostou lokální individuality ve
sportu a celistvost kolektivů bude v dohledné době narušena nezájmem o
sport. Nebo spíše nebude dostatek kvalitních hráčů, aby se dal poskládat
mančaft, který by konkuroval v porovnání se světem.
Zkoušel jsem se v tom více orientovat, a ačkoliv
netrpím nedostatkem nápadů, tady si v tomto případě nedokážu představit
budoucnost. Bohužel ať se rozhlédnu sebevíce, nevidím potenciál
v kolektivních sportech. Pouze tam, kde se obětují jedinci, kterým na
sportu záleží, ale s celkového hlediska to dnes vnímám tak, že mladí by
chtěli pečený holuby přímo do huby.
Proto si myslím, že nastává doba individualit a
individuálních sportů. Na dopsání článku a vyvození nějakého rozřešení jsem
nedospěl ani po měsíci přemýšlení. Nechci být skeptik a negativista, ale
popisuji, co vidím kolem sebe a křivka výkonnosti jde rapidně stále dolů, pouze
s menšími výkyvy směrem nahoru. Na závěr chci dodat, že hokejovou a
fotbalovou ligu už nedokážu sledovat ani statisticky natož v televizi.
Radost mi občas udělá naše hokejová reprezentace, fotbalová minimálně. Proto se
pokaždé těším na velké akce jako je mistrovství světa či mistrovství Evropy, a
při nich si představuji, jaké by to bylo, fandit jako kdysi se zaťatými prsty
našim sportovcům. Bojím se, že se to už nikdy nezlepší.
Žádné komentáře:
Okomentovat